• Agresor: "Budeš dělat to, co ti přikážu!"
• Druhý člověk: "Rozhoduji se, že nikoli. Rozhoduji se dělat to, co chci já a být svoboden z pod vaší agrese."
• Agresor: "K čertu s tebou. Zastřelím tě a vezmu ti tvou osobní svobodu volby (krom jiného) a tedy i tvou demokracii. Prohrál's."

Není demokratické střílet lidi. Demokracie znamená, že každý může volit a říkat, co pokládá za správné. Neznamená, že se moc a hrozba náleží jedné osobě (držiteli zbraně). To je přeci opak demokracie."

Kdo chce, ten zbraň nelegálně má - samozřejmě mluvím o člověku, který má alespoň základní napojení na "podsvětí".
Vlastní zkušenosti s tím mam poměrně staré, to je pravda, ale nepředpokládám, ze by to dnes bylo jinak, než řekneme před 10 lety. Tehdy jsem mel kontakty na 'male ryby' co se týce 'organizovaného zločinu', ale i tam platilo, ze kdo chtěl, ten mel...a samozřejmě nejen zbraně, ale i drogy, a podobně." - Lojza Suchánek o osobní zkušenosti s podsvětím

Když se stane nějaká děsivá událost (kterou média ještě patřičně vystraší společnost v honbě za sledovaností), politici v atmosféře všeobecné hysterie a nejistoty rádi volí první řešení, které je napadne a v médiích vypadá tak dobře: nebezpečnou věc zakáží. Ať se jedná o zbraně nebo alkohol. (A zakáží je tím raději, pokud je již dávno zakázat chtěli - jak natvrdo prohlásil starosta Chicaga a bývalý Obamův poradce, Rahm Emanuel, "nikdy nepromrhejte vážnou krizi, protože vám umožní prosadit věci, o kterých si myslíte že by vám jinak neprošly").
Problém je, že kde je poptávka, tam je vždy i nabídka. Nedávno jste měli příležitost na vlastní oči sledovat, jak se lidé tráví metanolem i po zákazu tvrdého alkoholu - kdo chtěl pít, jednoduše si našel zdroj navzdory zákazu; zdroj ilegální. Se zbraněmi tomu není jinak.

V Británii se v roce 1996 odehrál masakr, ve kterém Tomas Hamilton postřílel 16 dětí. Vláda s radostí zakázala zbraně - jen aby zjistila, že zbraně z rukou neoprávněných držitelů v žádném případě nevymýtila, jen odzbrojila ty slušné a vydala je napospas gangům: sehnat v Británii nelegální samopal je záležitost jednoho dne i pro reportéra bez vazeb na podsvětí. S takovou se není co divit, že od zákazu zbraní počet zločinů spáchaných s nelegálními zbraněmi utěšeně roste a i obyčejně pro-zákazové BBC uznalo, že zneužití zbraní ke zločinům vzrostlo po jejich zákazu o 40% a Guardian cituje jednoho z překupníků, že nelegální zbraně má každý dětský gang, mladiství si s nimi vyřizují spory na hřištích a je to horší, než v USA. Ano, čtete dobře - v zemi se zákazem zbraní se zbraněmi ohání více gangsterů a horším způsobem, než v USA kde jsou mnohde zbraně dostupné volně pro všechny vyjma usvědčených zločinců.

Dokonce i jeden z nejhlasitějších propagátorů britského zákazu zbraní, Ian Bell, měl tolik cti, že v roce 2007 v komentáři pro deník Scotland Sunday Herald otevřeně uznal, že "Zákazy zbraní naprosto selhaly" a uznal, že představa že zákaz zbraní sníží počet zločinů s nimi spáchaných nefunguje: doslova napsal, že tvrdě bojoval za to, aby z celé země zmizely zbraně s myšlenkou, že zmizí i násilí jen aby dospěl k poznání, že "má idea nefungovala" a "zbraně se od zákazu staly rozšířenými. Tak rozšířenými, že každý terorista hodný svého jména musí být ozbrojený až po zuby." Ian Bell tak po letech pochopil a veřejně uznal, že "je jednoduché něco zakazovat zákona dbalým občanům. Zločinci se ovšem, jaksi z principu, o dobře míněné zákony moc nezajímají. Když se rozhodnou se ozbrojit zatímco se zbytek společnosti odzbrojuje, rozhněvaní komentátoři novin a jejich rychlé pokusy o řešení celou situaci jen zhoršují." Kéž by byli stejně upřímní, pokorní a pravdomluvní i ostatní reportéři!

Bohužel, emocionální či mocenské důvody pro zákazy zbraní jsou silnější, než rozum. Prostorem, jaký masmédia věnovala vrahu Hamiltonovi se prokazatelně "inspiroval" jistý Martin Bryant, který si nelegálně pořídil pár zbraní a 28. dubna 1996 se rozhodl získat svých pár hodin mediální slávy zavražděním 35 lidí v australském Port Arthuru. Média opět zahájila hysterickou kampaň věnovanou vrahu a čerstvě zvolený předseda vlády, John Howard, okamžitě vrhnul všechnu svou energii do toho, aby státům vnutil zákazy zbraní (nemohl jim to přikázat, protože zbraňovou politiku si oficiálně každý stát Austrálie dělal vlastní a Tasmánii a Queenslandu se zákazy zbraní hrubě nelíbily). To se nelíbilo stovkám tisíc farmářů a sportovních střelců, které se Howard jal "přesvědčovat" tak, že s nimi uspořádal meeting na který demonstrativně přišel v neprůstřelné vestě, vyslav tak jasný signál, že všechny střelce považuje za vrahy. Tato ostentativní nedůvěra samozřejmě střeleckou veřejnost pobouřila, čehož se s gustem chopila média která střelce vykreslila jako agresivní šílence. Australská vláda pak ustanovila striktní legislativu a zvýšila zdravotní daně, aby mohla provést "nedobrovolný výkup" stovek tisíc zbraní. Co se stalo se zločinem asi uhodnete: Australský Institut Kriminologie, tedy instituce, která volala po zákazu zbraní, ve svém vlastním grafu výskytu vražd ukazuje, že zatímco do zákazu v roce 1996 počet vražd klesal (násilí na počátku 90. let měly na svědomí války motorkářských gangů), od zákazu zbraní počet vražd prudce rostl a špičky dosáhl v roce 2002; počet vražd spáchaných s palnou zbraní jejich zákaz vůbec nijak neovlivnil, protože ten klesal od 70. let zhruba stejně. Zákaz zbraní se tedy nejenže minul cílem, protože nepřinesl žádné zlepšení, ale naopak vydal slušné lidi všanc zločincům, kteří odzbrojení svých obětí přivítali s nadšením.

Ale třeba by zákazy mohly fungovat v budoucnu, když se jim dá čas? To tvrdil Ondřej Liška jako předseda Strany Zelených: tvrdě prosazoval zákazy zbraní s tím, že nakonec uspějí, protože zločinci přeci zbraně získávají od zákona dbalých občanů a když vláda sebere zbraně zákona dbalým občanům, zločinci nebudou mít kde je sehnat. Výše linkované video Ondřeje Lišku usvědčilo ze lži: samopal Ingram MAC-10, zkonstruovaný v roce 1967, nemohli zákona dbalí občané v Británii držet nikdy - takže pokud je nyní běžně k dostání na ulici, zcela očividně musí pocházet z jiných, nelegálních zdrojů.
Jakých? Inu, je snad legální koupit heroin nebo kokain? Není; a přesto je zvesela prodávaný a rozhodně nepochází z nějakých "místních zdrojů", které by mohly "časem vyschnout". Celý organizovaný zločin stojí na pašování nelegálních věcí k těm, kteří je poptávají - a kdekoli se pašují a prodávají drogy, pašují a prodávají se i "nelegální" zbraně. A ano, proti pašovaným zbraním je policie právě tak bezmocná, jako proti pašovaným drogám - takže do třetice, ano, pašované zbraně jsou na ulici právě tak těžko k sehnání a právě tak rozšířené, jako tvrdé drogy.
Pokud tedy vláda zakáže zbraně, jediný, kdo její zákaz poslechne jsou zákona dbalí občané - zločinci jej budou ignorovat, stejně jako ignorují všechny ostatní zákazy (koneckonců, ignorování zákazů je jaksi inherentním specifikem zločinecké kariéry, že.)

Zrovnoprávněná oběť

Jasně jsme si ukázali, že jelikož se jako zbraň dá zneužít vše a zákazy zbraní se tedy vždy dají obejít a navrch jsou ignorovány, snažit se vyrovnat síly zločince a oběti (a tedy zločince připravit o jeho převahu a s ní i o odvahu k útoku) cestou odzbrojení zločince je nemožné. Taková je syrová realita.

Z toho tedy nutně plyne, že jediný způsob, jak zločince připravit o převahu nad slušnými lidmi je... Ozbrojit slušné lidi.
Námitky že "tím ze slušných lidí uděláme zločince nebo že proti zlu se nemá bojovat zlem jsou rozebrány v následujících kapitolách; teď se držme věci:
Co se stane se společností, když kromě zločinců ozbrojíte i slušné lidi?

Když máte zbraň, vyrovná to nepoměr sil. Zločinci si pak velmi rozmyslí, jestli jim útok stojí za to - a když se najednou dívají ne na bezmocnou, slabší oběť, nýbrž do hlavně pistole či brokovnice, většinou utíkají. Ne odcházejí, ale utíkají.
Tak to na základě vlastní zkušenosti vystihli Joyce a Raymond Pappenovi, čilý důchodcovský pár, když s nimi reportér televizní stanice ABC dělal interview o tom, jak Joyce zbraní zachránila svého muže když se jim do domu vlámali dva mladí lupiči a napadli je.
Mladému Tomu Palmerovi zase jeho matka řekla, že "zbraň zrovnoprávňuje nerovnoprávné" - nosila ji po celý život a proto se nemusela bát. Její syn se zařídil podle její rady a nelitoval. Překvapenému reportéru tak mohl říct, že pouhé vytáhnutí zbraně mu zachránilo život, když k němu na ulici zamířila skupina zhruba dvaceti "mladíků" se slovy "zabijem vás a těla nikdy nenajdou" - když se podívali do hlavně, rychle si to rozmysleli.

Filosof-ekonom Frédéric Bastiat v roce 1850 konstatoval, že:

/ Every agressor deemed it / More trouble than it is worth /

Když máte převahu - monopol na sílu -, loupení je snadné. Ať se jedná o vykopnutí dveří do bytu důchodce či matky-samoživitelky, o přepadení chlapíka v saku dvěma gangstery ozbrojené noži nebo o obsazení malého sousedního státu velkou armádou. Tak proč to neudělat, když je to tak snadné?
Zcela jiná situace nastává, pokud je oběť ozbrojená a namísto kapitulace v bezvýchodné situaci je ochotná bojovat. To již totiž není přepadení: to je válčení. A válčení je zatraceně riziková věc. Ve válce stejně kvalitně vyzbrojených stran máte totiž zhruba stejně velkou šanci že zemřete vy jako že zemře vaše zamýšlená oběť. Zpravidla utrpíte ztráty či zranění. I pokud "vyhrajete" a dosáhnete svého, stojí vás to značné prostředky a čas. A k tomu navíc "válčení" znamená, že nestihnete vyřídit loupež za pár vteřin - ale čím déle bojujete, kryjete se a střílíte po sobě, tím více dáváte obránci času na to, aby mu dorazily posily (policie, sousedská hlídka apod.)

A to se nevyplatí. Když oběť vytáhne drápy, zločincům se skokově mění poměr cena:výkon. Konsistentně vypovídají - i na kameru -, že ozbrojených lidí-neobětí se bojí více, než policie. Proč, to je nasnadě a zároveň se tím dostáváme ke třetí části:

Část třetí: Policie tu není od toho, aby vás chránila

Představte si, že vás v noci vzbudí zařinčení rozbitého okna a vzápětí uslyšíte, jak se někdo se supěním protahuje dovnitř a s dupnutím seskakuje na koberec. Lupič! Ve vašem bytě! Jedny tenké, papundeklové dveře od vás! Možná se prve vydá do jiného pokoje, ale uvědomujte si, jak nekonečně dlouho trvá, než vytočíte Policii, dovoláte se, vysvětlíte operátoru, co se děje... A vyčkáte neuvěřitelných více jak deset minut na příjezd hlídky? Deset minut, během kterých vám každou vteřinu hrozí, že do vás lupič vrazí?

Možná, že vás nebodne abyste ho pak nemohli identifikovat. Možná, že Policie skutečně dorazí do deseti minut. Možná, že se okamžitě dovoláte na policejní linku a možná, že vám lupič nevyrve a nerozdupe telefon předtím, než se stihnete dovolat pomoci. I pak ale nemáte vyhráno, protože Policie tu není od toho, aby vás chránila: prvořadým účelem Policie je vymáhání zákonů, tedy represe. Policie je reaktivní: jak jen s malou trochou nadsázky říká Tom Palmer, "zavolejte Policii a ona přijede - a zakreslí křídou vaše mrtvé tělo".

Smutnou pravdou je, že pracovní náplň Policie tvoří jiné věci: jak v reakci na smutnění bývalého policisty ohledně nečinnosti Policie v hledání jeho ukradené tašky píše jiný policista v aktivní službě zcela otevřeně, že Policie nemá čas ani na ohledávání místa činu, natož pátrání po pachatelích méně významných zločinů, protože co není v Knize Evidence Práce, to je flákání - a tak policie pokutuje, objíždí provozovny, pomáhá revizorům a vodí na záchytku, protože to se vykazuje a počítá.
Navíc mají řadoví policisté málo peněz - ty si rozdělí plukovníci na odměnách -, takže má prakticky limity na výjezdy a začíná připomínat historky o tom, kterak měla po rozpadu SSSR tamní policie (Milice) benzin na dojezd 30km od města, takže za touto hranicí zvesela řádila Mafie. Taková je krize - byla v Rusku, je částečně u nás a nevyhýbá se ani USA. I tam Šerifové a soudci radí lidem, aby si pořídili zbraně, protože policistů je málo. protože na moc velké území připadá příliš málo policistů a než se dostanou k potřebným, musí se lidé ubránit sami.

To ale není ten hlavní problém - to by se dalo vyřešit reorganizací Policie či přesměrováním finančních toků z velitelství k hlídkám. Hlavní problém, který většina lidí nechápe, spočívá v tom, že

Není úkolem Policie vás chránit

Pokud si myslíte, že Policie je tu od toho, aby vás chránila, zkuste si zavolat, že jdete domů lesoparkem a máte pocit, že vás někdo sleduje a potřebujete ochranu.
Žádný policista nepřijede, protože to není jeho práce: Policie reaguje až poté, co dochází k trestnému činu nebo se k němu nepopiratelně schyluje (jako když lupič tahá kudlu). Předtím nemá ani zákonný důvod, ani možnost zasahovat. A když ten důvod dostane, je už pozdě.

Nestěžujte si na naši Policii, takto je to všude. V USA Nejvyšší Soud již mnohokráte rozhodl, že Policie tu není od toho, aby chránila občany. Nejmarkantnější z takových případů byl vyvolán hrůzami na Lamont Street, kde došlo v březnu 1975 k vlámání se dvou deviantů s noži do domu obývaného třemi ženami - Miriam D. s její dcerou ve druhém patře a Carolyn W. a Joan T. ve třetím.
Zločinecké zrůdy Martin Kent a James Morse vykoply zadní dveře, nalezly Miriam a začaly se na ní ukájet. To se neobešlo bez křiku, takže dvojice žen ve třetím patře vyděšeně zavolala Policii, že probíhá loupež. Policie značně neochotně přijela (dispečer přiřadil volání nízkou prioritu), zastavila u předních dveří (vykopnuté zadní se neobtěžovala zkontrolovat), zaklepala a když zločinci neotevřeli, odjela a už se nevrátila. Zrůdy pokračovaly v tyranizování Miriam, které znova křičela. Carolyn a Joan proto znova zavolaly na Policii, že násilníci již vnikli do domu. Dispečer je ubezpečil, že pomoc je na cestě, ale nikoho neposlal.
Carolyn a Joan o chvíli později usoudily, že Policie přijela a situaci vyřešila, pročež zavolaly dolů na Miriam, zda je v pořádku. A to neměly dělat, protože dole nebyli policisté, ale Kent a Morse. Ti je donutili sejít dolů a již měli tři oběti, na kterých se vyžívali příšerných 14 hodin.
Když zločinci konečně odešli a ženy se zmátořily, zažalovaly za prožité peklo okrsek Washington D.C. s tím, že je město naprosto neochránilo, jak to má Policie ve sloganu. Koneckonců, je to právě Policie spolu se zastánci zákazů zbraní, kdo vždy říká "nebraňte se - nechte Policii, ať to vyřídí". Soud ovšem rozhodl, že stát, potažmo Policie, nemá žádnou povinnost chránit své občany. Ti se musí ochránit sami.
A aby to měli snazší, Washington D.C. rok po tomto zrůdném incidentu zakotvil zákaz držení zbraní, řka tak občanům "Policie vás nemá povinnost chránit a vy se chránit nesmíte - váš Stát."

Čtrnáct let poté došlo v Kalifornii k podobnému "incidentu": Maria Navarro ve svém domově slavila své narozeniny, když jí zavolal bratr jejího ex-manžela Raymonda (před kterým byla rok chráněna zákazem aby se k ní přiblížil), že rozzuřený Raymond je na cestě k ní a chce zavraždit ji i kohokoli u ní najde. Vyděšená Maria udělala to, co snad každý z občanů: zavolala Policii, že jí jde o život a ať jí někoho pošlou na ochranu. Dispečer ji však šokoval, když se zachoval přesně podle policejní funkce: "No, tak nám zavolejte, až k vám dorazí... Chápejte, co můžeme dělat? Nemůžeme tam poslat policisty aby čekali, jestli vůbec dorazí."
Jenže Raymond dorazil. O pár minut později vtrhl do domu a zavraždil Marii společně se čtyřmi jejími narozeninovými hosty; dva další zranil. V červnu 1990, o jedenáct měsíců později, se tak Mariini pozůstalí rozhodli zažalovat u Okresního soudu okrsek Los Angeles a Šerifa. Narozdíl od Miriam, Joan a Carolyn z Lamont Street měli kreativní argumentaci Ústavou - ale také prohráli. Soud se vlekl šest dlouhých let a došel až k Odvolacímu soudu v San Franciscu, kde soudce Pregerson v roce 1996 jasně rozhodl, že neměli nárok na pomoc Policie.

A co Policie u nás?

Myslíte si, že je to u nás lepší? Nenechte se vysmát! Přečtěte si osud pana Malhockého, který vykazuje pozoruhodnou podobnost s americkým případem Marie Navarro. I pan Malhocký, hudebník, skladatel a pedagog, byl v ohrožení agresivním příbuzným - nevlastním synem Heidingerem. Ten byl psychicky narušený a několikrát jej fyzicky napadl; dvě hodiny před smrtí pana Malhockého mu Heidinger vyhrožoval nelegálně drženou zbraní, že jej zavraždí. Malhocký samozřejmě zavolal Policii.
Ačkoli nebylo vzhledem k předchozím napadením pochyb o věrohodnosti hrozby a Heidinger se dopustil dvou závažných trestných činů - nebezpečného vyhrožování a nedovoleného ozbrojování -, Policie panu Malhockému rozhodně nepřidělila strážníka, aby jej chránil - jen se marně snažila "nalézt" Heidingera, který se poflakoval po okolí, pak znova zašel za Malhockým a zavraždil jej, načež si pohodlně odjel do Německa. Na policejní ochranu Malhocký neměl nárok.
A vy jej také nemáte.
Dokud totiž nedojde přímo k útoku na vás nebo vám již zločinec nevyhrožuje, Policie vám ještě nemůže pomoci - a když dojde k útoku na vás nebo vám již zločinec vyhrožuje, Policie vám už nemůže pomoci, protože to jednoduše nestihne.
Jediný, kdo vám může pomoci, jste vy sami.
Tedy pokud máte čím vyrovnat nepoměr sil mezi vámi a zločincem, který se cítí být na koni. Jako Tanvaldský obránce.

Ale napadení je nepravděpodobné (takže kdo nosí zbraň, je paranoidní)

Lidé, kteří odmítají aby slušní lidé nosili zbraně na obranu vykazují zajímavý vnitřní rozpor. Na jednu stranu říkají, že nosit zbraň na obranu je paranoidní, protože lidem nic nehrozí. Ovšem na stranu druhou říkají, že by se zbraně měly zakázat, protože je používají ozbrojení zločinci... A kvůli hrozbě zločinců cítí potřebu mít ozbrojenou policii.
Nuže, tak si vyberte! Pokud žijeme v takovém světě, že policie musí mít zbraně aby byla schopna zneškodnit nebezpečné zločince či vraždící šílence, nutně z toho plyne, že je velmi rozumné aby si přesně k tomu samému účelu pořizovali zbraně i slušní, zákona dbalí občané. Protože jak jsme dokázali výše, Policie je neochrání - z principu a z práva.
Nu a pokud žádné nebezpečí nehrozí, pak ovšem neexistuje vůbec žádný důvod pro to, aby bylo slušným lidem zakazováno držet a nosit zbraně ať pro sportovní vyžití, lov nebo jen tak, pro lepší pocit bezpečí.

Část čtvrtá: ozbrojená společnost a předsudky proti ní

Dobrá, ale ještě pořád se dá argumentovat, že ozbrojená společnost je hrozně nebezpečná, protože pak vypadá jako na divokém západě a všichni tahají zbraň i kvůli parkovacímu místu nebo strkanici ve frontě - ne? Ne.
Protože takové nebezpečné machrování si může dovolit jen ten, kdo má na zbraň monopol. Pokud mají zbraně všichni, všichni jsou si rovni, každý ví, že může být "ukázněn" - a jak trefně vystihl spisovatel Robert Heinlein,

"Ozbrojená společnost je zdvořilá společnost"

Protože je všem neurozeným měšťanům dovoleno nosit aspoň krátký mečík, chovají se klidně, bez provokací a hádek. Kdyby ve světě směli nosit zbraň jen samurajové, byl by těm silnějším a větším malý člověk jen pro smích a pro legraci. Z úcty k ostrému meči si to přece jen rozmýšlejí, a tak může každý jít sám i tou největší tmou." - Saikaku, Největší rozkošnice, poprvé vydáno roku 1686

Tvrzení, že "více zbraní znamená více násilí" je totiž dokonale vyvrácený nesmysl.
Máme řadu historicikých precedentů, které velice jasně ukazují, jak se chová společnost, ve kterém mají zbraně skoro všichni - a téměř vždy je to společnost mnohem mírumilovnější a zdvořilejší, než společnost částečně odzbrojená. Je to i velmi logické, pokud se nad tím zamyslíte s chladnou hlavou. Začněme tedy oněmi historickými zkušenostmi s ozbrojenou společností, z nichž první je vlastně již citát v úvodu této kapitoly.

Rovnováha sil brání excesům

Z toho samého důvodu, ze kterého se městům vyhýbali lupiči se lidé sami ze sebe chovali velmi slušně a netahali zbraně při každé prkotině: ozbrojený agresor byl vždy přečíslen ozbrojenými obránci a slušnými lidmi, kteří neměli zájem na excesech nebo násilnostech... A měli prostředky jim zamezit.
Ten, kdo by kvůli hádce nebo opilosti zastřelil druhého by se vzápětí ocitl na špatném konci hlavní všech ostatních ozbrojených občanů a skončil na šibenici.
Vzpomínáte, co jsem psal v kapitole o zrovnoprávění lidí? Když jsou vyzbrojeny obě strany sporu, řešit jej násilím není nic menšího, než válka vyrovnaných soupeřů. Velmi riskantní válka. Vy byste riskovali život kvůli tomu, že vás někdo nepustil sednout nebo urazil? To za to nestojí - a ke stejnému závěru logicky došli i ti choleričtější z obyvatel "westernových" městeček "Divokého" Západu.

Spory se proto řešily "ručně" nebo soudně - ale nikoli přestřelkou. Střílelo se zásadně do vzduchu (i gang Jesseho Jamese v Northfieldu prve střílel do vzduchu ve snaze neriskovat v přestřelce a nekoledovat si o více problémů) nebo na terče - na Západě lidé obdivovali střelecké umění na mnoha soutěžích a slavnostech, které si náročností na přesnost a pohotovost nijak nezadaly s filmovým obrazem dvou pistolníků stojících proti sobě - jenom při nich ani jedna ze stran neriskovala život.
Chcete-li o střelckých zábavách a realitě "Starého západu" vědět více, doporučuji stranu 53 (v PDF stranu 57) vynikající knihy Ondřeje Čady "Ecce homo armatus", která je celá k nahlédnutí zdarma.

Empirické důkazy dneška o míru a bezpečí mezi ozbrojenými občany

Z úst politiků ale přesto zhusta zní ad nauseam opakované tvrzení, že "více zbraní znamená více zločinu". Přesně v tomto znějí je vyřkl starosta Washingtonu D.C., Adrian Fenty, když mu Nejvyšší soud přikázal zrušit zákaz držení zbraní slušnými lidmi.
Fenty i jeho přátelé z médií strašili, že v ulicích Washingtonu potečou potoky krve, "zemřou nevinní lidé" a "Amerika bude nebezpečnější" lidé budou střílet v dopravních zácpách a tak dále. Realita se ovšem, zcela logicky, vydala zcela opačným směrem: po povolení zbraní došlo v roce 2009 ve Washingtonu k nejnižšímu počtu vražd za posledních 45 let.

Tak tomu bylo všude: v městečku Keynesaw zavedli jako protestní akci proti zákazům zbraní v Morton Grove "povinnost" mít zbraň v každém domě (samozřejmě vyjma zločinců, kteří žádné zbraně mít nesmí a to celoživotně). Art Buchwald na to téma pro Lawrence Journal-World sepsal trapně hysterický článek ve kterém tvrdil, že občané Keynesaw budou střílet na druhé kvůli odpadkům a důchodci budou střílet po pošťácích, nemluvě o popravách podezřelých záletníků a svůdců. Hraní na city a vzbuzování strachu se mu ale nevyplatilo, protože zatímco v Morton Grove počet vražd od zákazu zbraní skokově narostl a z malého dohnal oblastní průměr, v Keynesaw naopak skokově klesl - meziročně o 74% - a od té doby se drží hluboko pod oblastním průměrem.
Opět zafungovaly obě logické zákonitosti: zločinci nechtějí riskovat ve městě, kde jsou přečísleni ozbrojenými obránci - a lidé se k sobě chovají slušně, protože napadat ozbrojeného slušného člověka, kterého by se zastalo ozbrojené slušné okolí (ne jako neozbrojené okolí, které by nechalo nožem vyzbrojeného šílence upálit svou ženu a nic s tím nenadělalo) je velmi nemoudrý nápad.
A jelikož tato logika zafungovala a ve srovnání s okolím i předchozím stavem se projevila všude, kde bylo slušným lidem umožněno se bránit, John Lott mohl na základě analýz spousty statistických údajů napsat celou knihu, "More guns == less crime", kde dokazuje kladný vliv zbraní mezi slušnými lidmi na snižování zločinnosti.

Profesor John Lott v rámci výzkumu pro svou knihu "The bias against guns" zkoumal, jakým způsobem média píší o zbraních. Zjistil, že New York Times napsaly během roku 2001 104 zpráv o 50 745 slovech o zneužití zbraní zločinci -- a pouze jednu zprávu o 165 slovech o tom, jak se zbraní ubránil slušný člověk.
Washington Post napsalo 44 844 slov o zneužití zbraní, ale z médií bylo nejvyváženější: obraně zbraní věnovalo celých 953 slov.
A podobně zajímavá je i analýza, jak často mainstreamová média podporují zákazy zbraní a jak často jejich držení: kupříkladu World News Tonight televize ABC 43x volaly po zákazech zbraní, 24x informovaly nestranně a 3x se vyjádřily pro zbraně - a tak dále.

Vyváženější obraz, než "tradiční" deníky paradoxně mnohdy přináší bulvár. Když se New York Times začal navážet do Floridských zákonů umožňujících nošení zbraní na sebeobranu, The Sun vydal rozsáhlou reportáž, ve které napsal že "Od zavedení zákona v roce 1987 klesla na Floridě zločinnost podle snad všech měřítek (...) jen stěží by se dalo tvrdit, že povolení nošení zbraní zvýšilo zločinnost nebo mělo nějaké jiné hrozné následky. (...) Předpovědi, že nastanou přestřelky jako z Divokého západu se ukázaly být nepravdivými. Nenaplnily se ani na Floridě ani v žádném ze 37 dalších států, které povolily nošení na obranu. Na tom, aby mohli zákona dbalí občané nosit zbraně na obranu není nic hrozného ani zabijáckého." A rýpnul si i do Timesů, že se jim takové věci "nehodí do tisku".

Aneb "o masakru, který se nestal".
17. listopadu 1991 zabránil poštovní úředník Thomas Terry masakru v restauraci Shoney's, když ji přepadli lupiči a naháněli hosty i personál do mrazáku aby je tam povraždili. Terry se oddělil a v obraně zastřelil dva ze zločinců, přičemž třetí utekl. Masakr byl odvrácen - a informovala o něm místní média a komentátorka Ann Coulter. Dnes vám jej nevyplivne ani Google, když zadáte jeho jméno bez místních upřesnění.
22. dubna 2012 se na parkoviště kostela v Auroře přiřítil K.Parker, naboural do zaparkovaných aut a začal střílet po lidech, kteří mu běželi na pomoc. Patrně by spáchal masakr, kdyby jej nezastřelil jeden z návštěvníků kostela. O čtyři měsíce později střílel v Auroře Holmes, kterého nikdo zastavit nesměl. Holmese rozmázla média, o zabránění Parkerova masakru jste se modli dočíst leda na LEXu.
9. prosince 2007 se Matthew Murray po předchozím řádění pokusil vyvraždit i členy kostela New Life. To se mu ovšem nepovedlo, protože jej zastřelila Jeane Assam.

Víte, co mají všechny tyto případy společné? Nedovíte se o nich. Výjimkou je jen J.Assamová, o které je zmínka ve článku rozebírajícím... Masakr.
To proto, že masakr je "něco velkého": dá se prodat v médiích, která žijí z vyvolávání strachu a informování o krveprolitích. Dá se "vytěžit" politiky, jako výše zmíněný Rahm Emanuel.
Oproti tomu masakr, kterému někdo zabránil se... Nestal. A tak o něm nikdo neinformuje, nikdo se nedozví... Pokud nečte stránky jako LEX, tweety pro-gun organizací hlásících medializované případy obran a podobně.

Když byly empiricky i logicky vyvráceny argumenty o korelaci ozbrojenosti populace a růstu zločinu, funkčnosti zákazů zbraní, násilnosti ozbrojené společnosti, ochranné funkci policie i zbraních jako prostředku k moci nad ostatními, zbývá poslední dvojice emotivních tvrzení: že zbraně ze slušných lidí dělají zločince a že bránit se je špatné.

"Zbraně ze slušných lidí dělají zločince"

Povězte mi - jak může zbraň udělat ze slušného člověka zločince? Mají snad zbraně nadpřirozenou sílu jako Prsten moci z Pána prstenů, takže když vy jako slušný člověk vezmete do ruky pistoli, v ústech ucítíte chuť krve, váš zrak zastře rudý příkrov a v uších budete slyšet "zabíjej! Postřílej je! Zab je všechny"? Ale no tak - to je scéna z céčkového hororu, nikoli z reality. Schválně si odpovězte na otázku jak byste se chovali, kdybyste najednou dostali pistoli:

• hned bych šel/šla vystřílet nejbližší restauraci
• až mne příště naštve soused, zastřelil/a bych ho
• ani jedno z výše uvedených - i nadále bych se choval/a jako normální slušný člověk
• choval/a bych se ještě slušněji a zodpovědněji než beze zbraně, abych se pro jistotu vyhnul/a konfrontacím, které by mohly eskalovat až k použití zbraně a něčímu úmrtí

Pamatujete si ovšem, co jsem psal o vyrovnání moci? Zbraně mají v ozbrojené společnosti i ostatní, takže psychopatická první odpověď ve skutenosti zní "hned bych šel/šla vystřílet nejbližší restauraci a riskoval/a, že mne někdo v sebeobraně zastřelí", což má samo o sobě uklidňující (nebo spíše odstrašující) efekt jak na zločince, tak na choleriky a šílence.

Realitou - a to opět empiricky ověřenou - ovšem je, že se drtivá většina držitelů zbraní chová podle posledních dvou bodů.
Statistiky jak z Texasu, tak z ČR jasně ukazují, že držitelé zbraní jsou nejméně riziková a naopak nejslušnější a nejmírumilovnější skupina lidí v zemi: nejenže mají na svém kontě nejméně zločinů, ale mají i daleko méně přestupků a jiných incidentů. Logicky: pokud máte zbraň, spočívá na vás smrtelně vážná zodpovědnost. A tak raději bez povšimnutí přejdete i mnohou urážku, protože si jednak jste vědomi svých možností a nepotřebujete si dokazovat, že jste silní -- a jednak nechcete riskovat, že by se vám potyčka vymkla z rukou a skončila něčí smrtí. To za to nestojí.

Pokud tedy začnete nosit zbraň, změní se jen dvě věci: vaše odpovědnost (stejně jako se změní když řídíte auto na dálnici nebo štípete dříví sekerou)... A skutečnost, že i pokud jste slušní a nenásilní lidé jako 65-letá majitelka obchodu, český důchodce, matka-samoživitelka se dvěma dětmi nebo průměrný chlapík, který se nepopral od třetí třídy, najednou máte moc se ubránit pěti lupičům, přežít zákeřný útok mladíků s noži, zachránit sebe a děti před zdrogovanými násilníky nebo zachránit před upálením ženu, na níž si manžel-tyran rozhodl zchladit žáhu, pobodal ji, polil benzinem a snažil se zapálit, zatímco kolemjdoucí jen zírali, houkali a volali policii.

Je obrana bojem zla proti zlu?

Naprosto souhlasím s tím, že se proti zlu nemá bojovat zlem. Stejně tak s tím, že by účel neměl světit prostředky. Jak to jde dohromady s obranou palnou zbraní? Jak se střílející obránce liší od střílejícího vraha? Inu, zcela jednoduše.
Zatímco agresor chce ublížit druhým, oloupit je, zranit, ponížit nebo zabít, vy jako obránce si rozhodně nikomu ublížit nechcete. Právě naopak: chcete zastavit zločince v ubližování druhým a to nejlépe tak, aby nebyl zraněn nikdo.
Pokud k tomu máte prostředky, snažíte se zlo zastavit. Netoužíte střílet. Vy pouze diskutujete se zločincem, odhodlaným se vyžívat na slabších. Se zločincem, který jako jediný argument uznává násilí. Vy mu důrazně argumentujete, že je pro všechny nejlepší, aby okamžitě přestal útočit -- a co více, jste tak milosrdní, že mu dáváte ještě druhou šanci: "přestaň páchat zlo a ubližovat druhým a nic se ti nestane; pouze pokud se rozhodneš pokračovat v útoku a ubližovat druhým, zastavím tě."

Pokud musíte chodit rizikovou oblastí a proto se rozhodnete nosit brnění s ostny, je snad vaše vina, když vás - kteří si prostě hledíte svého - někdo napadne a o ony ostny si ublíží? Za sebe říkám, že nikoli: kdyby vás nenapadl, nic by se mu bylo bývalo nestalo - takže to on sám si způsobil problémy a jen sebe z toho může obviňovat. A s obranou pistolí je to stejné. Ten kolemjdoucí z výše uvedeného odkazu nechtěl páchat žádné zlo: chtěl zlu zabránit. Viděl, jak se zločinec snaží bestiálním způsobem zaživa upálit svou oběť a pistolí mu v tom zabránil.
Odpovězte si sami: kdybyste byli v jeho situaci, co byste považovali za zlo: s klidem se dívat, jak upaluje nevinnou oběť, nebo vrahovi dát poslední šanci aby to nedělal a pokud to nepůjde jinak, střelili ho (protože nic jiného na výběr nemáte - on má nůž a slovní napomenutí i výhrůžku policií ignoruje)?
A co byste považovali za dobré a zlé, kdybyste těžce pobodaní a polití benzinem leželi na zemi a nad vámi stál vrah, snažící se škrtnout sirkou? Nebo kdyste jako mladá ženou šla noční ulicí a přibližovali se k vám dva násilníci v kapucích, kteří vás v grafických detailech "zvou" k ukojení jejich nízkých pudů? Kdybyste - jako v Argentině zmítané hospodářskou krizí nebo USA s přeplněnými věznicemi, ze kterých pouští těžké recidivisty - věděli, že když vám ve dvě hodiny v noci někdo právě vyrazil domovní dveře a vy jste se stali jednou z pěti tisíců každodenních obětí "domovní invaze", patrně si jen nevezmou majetek, ale budou si celou noc "hrát" s obyvateli přivázanými k postelím?
Chtěli byste mít možnost efektivně ubránit sebe a své nejbližší, nebo byste za "dobro" považovali vydat své blízké na milost a nemilost násilníkům beze smyslu pro slitování či empatii?

Část pátá: vlády a zákazy zbraní

Kdopak usiluje o monopol na moc nad druhými?

V předcházejících kapitolách jsme si ukázali, jak zcestné je se snažit o lepší či bezpečnější společnost cestou odzbrojení slušných lidí: názorně, na historických příkladech a empiricky ověřených zkušenostech jsme si mohli uvědomit, že násilí kvete jen tam, kde chybí ekvivalence mezi možnostmi všech stran, to jest tam, kde má jedna strana monopol na moc nad ostatními a může jej použít nebo zneužít jak se jí jen zachce, aniž by jí v tom kdokoli mohl zabránit.

Řada politiků přesto volá po zákazech zbraní a to navzdory tomu, že jasně vidí, že jsou kontraproduktivní. Důvod je jasný: tito politici jsou sami posedlí moci nad ostatními a touhou je řídit a ovládat dle své libovůle - a jestliže vyzbrojení slušných lidí znamená, že nad nimi nemůžete uplatňovat moc v rozsahu jaký se vám zlíbí, vadí to zločincům stejně jako zločinným politikům. Zločinci - ať na ulici, nebo v čele autoritářských stran - jsou totiž zpravidla v menšině. Aby mohli terorizovat většinu pokojně žijících slušných lidí, musí mít právě efektivní zbraň, kterou dokážou poměr sil, hrající v jejich neprospěch, eliminovat. A to jsou zákazy zbraní.

Byl si toho vědom Mao, když se nechal slyšet že "Veškerými zbraněmi musí vládnout komunistická strana, aby takto žádné zbraně nemohly nikdy být použity proti straně" - stejně jako Hitler, když prohlásil, že "nejhloupější chyba, kterou bychom mohli udělat, je dovolit podrobeným rasám držet zbraně. Historie ukazuje, že všichni dobyvatelé, kteří dovolili podrobeným rasám držení zbraní, si tím připravovali vlastní pád."
Věděl to Lenin, když prohlásil, že "Jeden člověk s puškou je schopen kontrolovat sto neozbrojených...provádějte plošné prohlídky a za nalezené zbraně popravujte." A věděli to Britové, když chtěli odzbrojit americké kolonisty aby je posléze mohli zotročit - americká Válka za nezávislost začala britským zátahem na zbraně, před kterým ovšem kolonisty varoval Paul Revere.

Uvědomovali si to ovšem i Američané a další lidé bojující proti diktátorům. V přímém protikladu s protizbraňovou agendou diktátorů 20. století tak stojí prohlášení George Washingtona "Svobodní lidé by nejen měli být ozbrojeni a disciplinovaní, ale měli by mít dostatek zbraní a munice, aby uhájili svou nezávislost před kýmkoliv, kdo by je chtěl utlačovat - včetně jejich vlastní vlády"; slavný výrok Thomase Jeffersona "Žádnému svobodnému člověku by nikdy nemělo být bráněno v nabytí zbraní. Nejsilnějším důvodem pro to, aby si lidé udrželi právo držet a nosit zbraně je, aby se jimi - jako poslední možnost - mohli bránit tyranii vlastní vlády.", který Jefferson v roce 1776 dokonce navrhoval do Ústavy státu Virginie; a též prohlášení Orwella, který po osobním angažmá ve Španělské válce proti silám generála Franca prohlásil, že "Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala."

Pokud totiž stát začne zabavovat zbraně slušným lidem, zpravidla tak činí proto, že se chystá dělat věci tak strašné, že by tím i slušné lidi, kteří se naprosto nemíní účastnit nějakých bojů, dohnal k povstání.
Hitler zdědil po Výmarské republice zbrojní zákon s praxí podobnou česku roku 2012: všechny zbraně byly na povolenky, které si žadatelé museli co 5 let prodlužovat. Hitler dobře věděl, že - jak píše Oleg Volk - "kdyby měla každá židovská a protinacistická rodina pušku Mauser a 20 nábojů do ní a vůli je použít, byla by NSDAP málo známou kapitolou v historii Výmarské republiky". A měl pravdu, jak se ukázalo ve Varšavském ghettu. Postupoval tedy velice logicky: Židům prostě a jednoduše neprodloužil platnost jejich "zbrojních průkazů" (to vyšlo podle B.Harcouta, UCLS, jako oficielní nařízení Gestapa v roce 1935). Židé s propadlými povolenkami museli postupně, jak jim propadaly povolenky, zbraně odevzdat, Gestapo provádělo domovní prohlídky (zbraně hledali i u Alberta Einsteina) - a Židé byli bezmocní, vydání na nemilost nacistické vládě s absolutním monopolem na moc. V roce 1938 pak přišel už jen definitivní zákaz držení zbraní Židy. Na straně druhé Hitler zcela vyjmul své "ozbrojené pěsti" z pod působnosti zbrojního zákona a zavedl kategorie zbraní "pro sportovní účely", aby mohl regulovat, jaké zbraně smí mít nečlenové NSDAP. Tento hitlerův zbrojní zákon pak v roce 1968 okopíroval senátor Thomas J. Todd, který se k němu dostal v rámci Norimberského procesu, a v hysterii následné po atentátech na Luthera Kinga a Kennedyho jej zakomponoval do amerického práva.

Úplně stejně postupovali i další diktátoři. V říjnu 1918 byly v SSSR zakázány zbraně všem nekomunistům. To Stalinovi celkem stačilo, takže si vystačil s přidáním zákazu nožů a snížením věkové hranice pro tresty vč. trestu smrti na 12 let. (Za stalinského teroru s sebou ale řada lidí nosila nelegální pistole a revolvery, protože měla - oprávněně - za to, že je lepší se na místě zastřelit, než padnout do rukou sadistických vrahů z NKVD).
Když Turecko v roce 1915 začalo plánovat genocidu Arménů, začalo zabavováním zbraní: arménská místospráva dostala nařízeno, že musí "svým" Arménům zabavit a odevzdat určitou kvótu na zbraně, přičemž pokud jich neodevzdala dost, byla popravena za "shromažďování zbraní". Silná motivace. Krom toho Turci prováděli domovní prohlídky a zbraně zabavovali. Teprve když byli Arméni odzbrojeni, mohla začít genocida.
Soukromé vlastnictví zbraní zejména "kontrarevolučním živlům" zakázal i Mao v Číně, než vyvraždil desítky milionů lidí. V Ugandě zavedl v roce 1969/70 Milton Obote celonárodní zákaz zbraní s výjimkou pro vládní představitele; zákazy zbraní a jejich zabavování v roce 1970, jen aby o rok později začalo vyvražďování politických rivalů a křesťanů. Aminova tajná policie o 3 000 mužích a pětadvacetitisícová armáda (která se zhroutila když narazila na odpor Tanzanie) mohly vyvraždit 300 000 lidí jen proto, že tito byli odzbrojeni.

Toto vše a více popisuje kniha Lethal Laws, tabulku a prostor poskytují i Jews for Preservation of Firearms Ownership.
Na každý pád se dá říci, že když vláda začne zabavovat a zakazovat zbraně a usilovat o nastolení nerovnováhy sil, chystá proti svým občanům něco moc nepěkného.
Aneb napsala v časopise pro pedagogy představitelka nejvýznamější americké organizace usilující o zákaz zbraní, Sarah Brady,

Děkuji vám za pozornost. Jsem si vědom toho, že se jedná o ukrutě dlouhou práci; v původní podobě měla 21 normostránek čistého textu, teď má nějakých 14. Pokusil jsem se ji zkrátit, aniž by obsah došel újmy; a doufám, že splnila vaše očekávání.

Poznámky pod čarou