Osvobození západních a jihozápadních Čech americkou armádou

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Osvobození západních a jihozápadních Čech americkou armádou
konflikt: Druhá světová válka
TrváníDuben - 7. květen 1945
MístoZápadní a jihozápadní Čechy, Protektorát Čechy a Morava
VýsledekAmericko-československé vítězství
Strany
USA USA (Třetí armáda US Army)
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo (odboj - povstalci)
BelgieBelgie Belgie (belgický 17. střelecký prapor)[1] 		Třetí říše (skupina armád Střed)
Velitelé
USA George S. Patton
Československo Jindřich Krejčík 		Ferdinand Schörner, Herbert Osterkamp[2]
Síla
USA Americká Třetí armáda (150 000 mužů)[3]
Československo Povstalci z českých obcí a měst 		...
Ztráty
USA 116 padlých, 406 raněných[4] (dalších 235 padlých v letectvu)[5]
Československo 14 padlých [6] 		15 500 zajatých
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Památník osvobození města Plzně americkou armádou v roce 1945
Demarkační čára v Čechách v roce 1945

Osvobození západních a jihozápadních Čech americkou armádou od německých okupantů bylo jednou z dílčích epizod druhé světové války, které mělo pro Čechy historický význam. Odehrávalo se těsně před a během květnového povstání českého lidu a napomohlo následnému osvobození Československa v roce 1945.

Situace na počátku roku 1945[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku 1945 bylo nacistické Německo už ve velmi obtížné situaci. Sovětská vojska se svými polskými, československými a rumunskými spojenci stála na řece Visle, na východním Slovensku a v Maďarsku, spojenecká západní vojska sváděla boje v Ardenách. V průběhu ledna zahájila Rudá armáda řadu ofenzív, proti kterým přesunul Hitler své jednotky a techniku ze západní fronty. Západní spojenci mohli zahájit své tažení Německem. V únoru se na Krymu uskutečnila Jaltská konference, při které byla mimo jiné stanovena demarkační linie, která určila čáru doteku spojenců ze západu a z východu. Mimo jiné měla tato linie, která měla i politický podtext, probíhat na hranicích Čech a Bavorska.[7]

Britský premiér Winston Churchill se obával sovětského vlivu ve střední Evropě a naléhal na Američany, aby jejich jednotky v Evropě postoupily co nejvíce na východ. Když neuspěl s požadavkem, aby americká armáda osvobodila Berlín, žádal 8. dubna 1945 telegramem vrchního velitele spojeneckých sil generála Eisenhowera, aby Američané osvobodili Prahu. Eisenhower tento požadavek zamítl.[8]

Také československý prezident Edvard Beneš požadoval, aby americká armáda osvobodila celé Čechy a část Moravy. Doufal, že by se tím oslabil vliv komunistů.[9]

Osvobozování[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1945 se do Bavorska probojovaly jednotky Třetí americké armády, kterým velel generál George S. Patton. Dne 18. dubna 1945 vstoupily americké jednotky na území předmnichovské československé republiky. V 09:55 dorazily první jednotky americké armády k obci Hranice v ašském výběžku. Jednalo se o průzkum roty K 3. praporu 358. pěšího pluku 90. pěší divize z XII. armádního sboru. O dva dny později vnikly jednotky i do Aše.[8] Vzhledem k tomu, že toto území bylo osídleno Němci (jednalo se o území Říšské župy Sudety), nebyli Američané vítáni jako osvoboditelé. 25. dubna se bojovalo o Cheb, který Američané se ztrátami dobyli. 29. dubna se k hranicím předválečného Československa přesunuly další jednotky V. sboru Třetí americké armády.

Eisenhower poté znovu jednal se sovětským generálem Antonovem o demarkační linii. Antonov stanovil, že povede po linii řek Labe a Vltava.[9] Eisenhower nespatřoval v postupu do nitra Čech valný vojenský význam; preferoval útok na Německo a Rakousko. Případný postup na Prahu měl za politický, nikoliv vojenský cíl.[9]

25. dubna dostal Patton rozkaz zabezpečit hranice předválečného Československa až po hranice s Rakouskem. Americké jednotky začaly pronikat hlouběji na Československé území.[10] 30. dubna si Američané vyžádali na generálním štábu Rudé armády postup na osu Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice, a to z důvodu krytí levého boku 3. americké armády při postupu na Rakousko. Sověti, kteří se v té době probili na Ostravsko a po osvobození Brna stáli na jihu Českomoravské vysočiny, s tímto řešením 30. dubna souhlasili.

30. dubna spáchal Adolf Hitler sebevraždu.[11] Jeho nástupce admirál Karl Dönitz po svém nástupu do čela Německa doufal v uzavření separátního míru se západními spojenci a pokračování boje proti bolševikům.[11] Tento plán byl však pro Američany i Brity nepřijatelný.[10] Generál Eisenhower měl však instrukce nedostat se do konfliktu s ruskou stranou, neboť Američané spoléhali na budoucí podporu SSSR v boji s Japonskem ve válce v Tichomoří.[8]

Winston Churchill se 30. dubna obrátil dopisem na amerického prezidenta Trumana a požadoval osvobození Prahy západními spojenci.[9] Truman mu však odpověděl, že útok k Vltavě již chystají Sověti a jeho záměrem bude pouze „postupovat a ničit všechny zbývající organizované německé síly (...) bude-li postup do Československa poté žádoucí a dovolí-li to zdejší podmínky, logicky by naším prvním krokem byl postup na Plzeň a Karlovy Vary. Nepokusím se o žádný krok, který budu z vojenského hlediska považovat za nerozumný.“[11]

Churchill se protentokrát podvolil,[11] ale v noci z 3. na 4. května znovu žádal Eisenhowera o osvobozemí Prahy.[10] Eisenhower začal zvažovat přehodnocení svého postoje v této věci, ale plán odmítl sovětský generál Antonov s tím, že k útoku na Prahu se již chystá Rudá armáda. Ve skutečnosti příprava na tuto operaci ještě ani nezačala.[12] Mezitím 4. května večer schválil americké osvobození Prahy Pattonův nadřízený generál Omar Bradley.[12]

Následujícího dne vypuklo v Praze Pražské povstání. Pattonovy jednotky začaly postupovat směrem na české hlavní město. Patton měl k dispozici 540 000 mužů[12] a byl si vědom toho, že německá miliónová armáda, které velel Ferdinand Schörner, již neklade na západě takový odpor, jak sovětským vojskům tvrdě bojujícím na Moravě.[13] Mnozí němečtí vojáci měli velké obavy ze sovětského zajetí a snažili se vynutit si ústup na západ, aby se dostali do amerického zajetí.[14] Američané pronikli ke Kynšperku a osvobodili městys Chodová Planá a Klatovy. 6. května v brzkých ranních hodinách byl útok obnoven. Hlavním cílem byla Plzeň, kde den předtím vypuklo povstání. Kolem osmé hodiny ranní pronikly do Plzně jednotky americké 16. obrněné divize a umlčely poslední německá ohniska odporu. Večer již byla Plzeň bez Němců.[15] Boje pokračovaly i na dalších místech jihozápadních Čech. Americké oddíly pronikly do Rokycan, Berouna, Strakonic a Písku. Sovětské jednotky byly v tu chvíli asi 160 km od Prahy.[15] Situace v Praze se začalo pro povstalce rychle zhoršovat a jejich velitelství "Bartoš" Američany žádalo o urychlenou vojenskou pomoc.[16] Rozkaz dalšímu postupu směrem na Prahu však nepřišel.[15] 6. května odpoledne Bradley Pattonovi zakázal další postup. K Praze místo toho vyrazila sovětská vojska.[17]

7. května večer do Prahy přijela americká vojenská delegace a setkala se se zástupci velitelství Bartoš. Přivezla však pouze zprávu o německé kapitulaci a sdělení, že přijít na pomoc Praze Američané nemohou.[18] Další delegace dorazila do Prahy v noci na 8. května. Jejím cílem byly lázně Velichovky, kde sídlil štáb maršála Schörnera. V Praze členové delegace jednali jak s velitelstvím Bartoš, tak s generálem Toussaintem, velitelem německých sil v Praze. Toho žádali, aby zastavil boje v Praze pomohl přesvědčit Schörnera, aby vydal rozkaz zanechat odporu, neboť třetí říše již kapitulovala.[19] Není jasné, zda se delegace ve Velichovkách se Schörnerem opravdu setkala - podle některých zdrojů ano, podle jiných Schörner už před tím uprchl.[19] Němečtí generálové ale zastavení bojů odmítali, vymlouvali se na ztrátu spojení s podřízenými jednotkami a byli odhodláni vynutit si cestu do amerického zajetí zbraněmi.[19] Na zpáteční cestě se americká vojenská mise Praze vyhnula. V Kralupech a Českém Brodě zabránila Němcům ve vraždě českých rukojmích.[19]

V úterý 8. května v 18 hodin vešla platnost dohoda, kterou podepsal Toussaint s velitelstvím Bartoš a s představiteli České národní rady (ČNR), podle které se měli Němci začít stahovat do amerického zajetí.[20] Američané tak mohli do 10. května obsadit zbytek území, která připadla do jejich sféry. Některé skupiny zfanatizovaných Němců dohodu nerespektovaly a pokračovaly v bojích.[20]

Povstalci v Praze stále neměli informace, jak daleko od Prahy se nalézají sovětská vojska a kdy by mohla dorazit do Prahy.[21] ČNR i velitelství Bartoš vyslaly své zástupce k Američanům, a diskutovali nimi možnost osvobození Prahy Američany. Američtí velitelé tuto variantu zvažovali, chyběl ale sovětský souhlas.[21] Britský štáb nakonec české představitele informoval, že spojenci zasáhnou, pokud by po půlnoci na 9. května páchali Němci zvěrstva na obyvatelích Prahy.[21]

Kolem půlnoci dorazili do Prahy zástupci americké zpravodajské služby Office of Strategic Services. Za ČNR s nimi jednal Josef Smrkovský a ten Američany od postupu na Prahu zrazoval, protože chtěl aby role osvoboditelů hlavního města připadla Rudé armádě.[22] Americká armáda nakonec rozkaz k osvobození Prahy nikdy nedostala.[22] 9. května ráno obsadila Prahu Rudá armáda.[23]

Ustupující Němci se nadále snažili dostat do amerického zajetí. 9. května v 19:00 ale Američané svou demarkační linii uzavřeli a nepřijímali už další zajatce. Někteří němečtí vojáci raději volili boj do posledního okamžiku, než aby se nechali zajmout Sověty. Proto boje na českém území pokračovaly až do 12. května.[23]

Při osvobozování českého území padlo 116 Američanů, dalších 406 bylo raněných.[zdroj?]

Americké i sovětské jednotky opustily Československo do listopadu 1945.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ http://www.fronta.cz/dotaz/pocty-padlych-na-uzemi-csr
  2. ↑ http://www.valka.cz/clanek_473.html
  3. ↑ Archivovaná kopie. www.kcprymarov.estranky.cz [online]. [cit. 2010-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-10-02. 
  4. ↑ Počet padlých amerických vojáků. Fronta.cz [online]. Dostupné online. 
  5. ↑ Podíl jednotlivých armád na osvobozování Československa. Reflex.cz [online]. 2015-05-06. Dostupné online. 
  6. ↑ http://blisty.cz/art/46674.html
  7. ↑ Osvobození Plzně – slavnostní pochod praporečníků americké armády. Vhu.cz [online]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c Pacner (2012), s. 224.
  9. ↑ a b c d Pacner (2012), s. 225.
  10. ↑ a b c Pacner (2012), s. 227.
  11. ↑ a b c d Pacner (2012), s. 226.
  12. ↑ a b c Pacner (2012), s. 228.
  13. ↑ Pacner (2012), s. 229.
  14. ↑ Pacner (2012), s. 244.
  15. ↑ a b c Pacner (2012), s. 231.
  16. ↑ Pacner (2012), s. 240.
  17. ↑ Pacner (2012), s. 237.
  18. ↑ Pacner (2012), s. 243.
  19. ↑ a b c d Pacner (2012), s. 245.
  20. ↑ a b Pacner (2012), s. 246.
  21. ↑ a b c Pacner (2012), s. 247.
  22. ↑ a b Pacner (2012), s. 248.
  23. ↑ a b HAMPL, Petr. Rudá armáda v Praze: opožděné osvobození. Český rozhlas [online]. 2015-04-30 [cit. 2024-04-19]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PECKA, Jindřich. Na demarkační čáře. Americká armáda v Čechách v roce 1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. 185 s. 
  • FOUD, Karel; JÍŠA, Milan; ROLLINGER, Ivan. 500 hodin k vítězství. Cheb: Svět křídel, 2011. 287 s. 
  • ROUČKA, Zdeněk. Američané a západní Čechy. Unikátní fotografie. Plzeň: ZR & T, 2000. 100 s. 
  • ROUČKA, Zdeněk. ...a přinesli nám svobodu. Plzeň: ZR & T, 2005. 
  • HRBEK, Jaroslav; SMETANA, Vít; KOKOŠKA, Stanislav; PILÁT, Vladimír; HOFMAN, Petr. Draze zaplacená svoboda: osvobození Československa 1944-1945. Praha: Paseka, 2009. 709 s. 
  • BARTOŠEK, Karel; PICHLÍK, Karel. Američané v západních Čechách v roce 1945. Svazek 38. Praha: Mladá fronta, 1953. 219 [27] s. obr. příl. s. (Otázky dneška). 
  • PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. 


Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Československý odboj
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Osvobození_západních_a_jihozápadních_Čech_americkou_armádou&oldid=23839650“